Čtyřicet hodin ve městě, třicet z nich v trojúhelníku hotel – auto – zasedačka. Po měsíci se všechny pracovní cesty slijí do jedné.
Ta volná odpoledne přitom existují. Mezi posledním jednáním a odletem bývají tři hodiny, mezi večeří a spaním další dvě. Většinou padnou na e-maily v hotelovém pokoji — protože zařizovat cokoli jiného je v cizím městě práce navíc, a té máte dost.
Praha se přitom nedá objevit. Je dávno objevená. Zato se v ní dá strávit večer dobře, nebo úplně zbytečně, a mezi tím je propast. Pět minut od Staroměstského náměstí jsou čtyři desítky podniků a většina z nich počítá s tím, že tam jdete jednou a už se nevrátíte.
Rozdíl tedy nedělá přístup, ale úsudek. Někdo, kdo ví, který z těch podniků stojí za váš jediný volný večer. Který stůl u něj chtít a kolik dní dopředu. Kudy jít v sedm ráno, aby to nebyl průvod. A co přivézt domů, aby to nebylo z duty free.
Nic z toho není program. Je to rozdíl mezi cestou, na kterou si za rok vzpomenete, a cestou, která splyne s ostatními.
Osobní hostitel, který je s vámi celou návštěvu — nejen její pracovní část.
Tu zvládne taky, a v tom je pointa. Osobní hostitelka vás doprovodí na jednání a tlumočí; přiřazujeme podle jazyka a oboru, terminologie není totéž co plynulost. Vybere místo na obchodní večeři a ví proč — v Česku se leccos rozhodne u stolu, ne v zasedačce. Vystupováním i oblečením patří kamkoli, kam jdete vy. Mlčenlivost je součástí smlouvy, ne příplatek.
Jedna zakázka, jeden člověk. Mění se jen náplň hodin. A když máte v jednom týdnu jednání v Praze, ve Vídni i v Bratislavě, jednáte s jedním dodavatelem.
I na služební cestě jste pořád člověk. Jen na to obvykle nikdo nemyslí.
